K odpuštění nabádal lidi již před dvěma tisíci lety Ježíš Kristus. Ale nebylo úplně jasné, jak to udělat, jak odpustit. Teprve nedávno, asi před 30 lety, spatřila světlo světa účinná metoda odpuštění, kterou její autor Colin Tipping nazval Radikální odpuštění (jiným lidem) a Radikální sobě-odpuštění (sobě samému) – ve světě i u nás se pro obojí ujalo souhrnné označení Tippingova metoda. Sám autor tuto metodu často označuje technologie odpuštění a pomůcky a postupy, které používá, nazývá nástroje. Dovolme si se této terminologie držet, byť může připadat poněkud nezvyklá. Toto názvosloví totiž implikuje skutečnost, že odpuštění je veskrze lidské a dostupné každému, kdo se pro něj rozhodne.
O tom, zda lze nebo nelze odpustit, se vedou polemiky. Někteří lidé říkají, že ano, jiní tvrdí, že ne. Dovolme si předpokládat třetí variantu, kterou jsme právě naznačili – že možnost odpustit závisí především na tom, zda se k tomu rozhodneme. Pokud se rozhodnu, že nechci odpustit, pak odpuštění není možné. Rozhodnu-li se, že chci odpustit, pak odpuštění možné je. Rozhodnout se, zda chci nebo nechci odpustit, nebývá jednoduché. Pakliže se ale rozhodneme a chceme odpustit, je odpuštění relativně snadné, byť vyžaduje vynaložit úsilí.
Tippingova metoda
Tippingova metoda odpuštění je, slovy jejího autora, postup pro uzdravení vztahů, propuštění hněvu a obviňování a nalezení rovnováhy. Východiskem je předpoklad, že člověk není jen z masa a kostí, ale že nedílnou součástí lidské bytosti je i energetický systém. To ovšem není nic objevného, na témže předpokladu staví například tisíciletími ověřená akupunktura. Tippingova metoda odpuštění předpokládá, že vzpomínky na nepříjemné a bolestivé prožitky, i ty, které jsme zdánlivě zapomněli, zůstávají uloženy v latentní podobě někde v nás – přinejmenším tak, že zanechaly pomyslný otisk nebo uzel v našem energetickém systému. To proto, že takové prožitky byly spojeny s nějakou emocí a emoce v sobě nesou vždy i energetickou komponentu. Tento energetický otisk způsobí, že se na podobné situace staneme citlivějšími. Dále – nepříjemné či bolestivé prožitky mohou dát za vznik jakémusi skrytému „vzorci“ – bývá označován jako negativní přesvědčení – který jsme si na základě takového prožitku mohli nevědomě vytvořit.
Název „odpuštění“ v sobě skrývá roz-puštění a od-puštění zřejmých i skrytých pocitů křivdy, nespravedlnosti a jimi způsobené bolesti, a tím úlevu pro sebe. Přesně to je cílem odpuštění. Někdy se obrazně říká, že cítit vůči někomu hněv a křivdu je stejné, jako přát někomu, aby se otrávil, ale sám lízat kapky jedu. Odpuštění je prostředkem k tomu, abychom my ten pomyslný jed nepili, ať už se ten druhý člověk rozhodne jakkoliv.
Co je a není odpuštění
V souvislosti s odpuštěním je důležité vědět několik věcí, které zpočátku nebývají zřejmé:
- Odpuštění není přiznání slabosti.
Naopak – rozhodnutí odpustit vyžaduje odhodlání, které není vždy úplně snadné nalézt. - Odpuštění neznamená, že před tím druhým člověkem nějak ztratím tvář.
Naopak – odpuštění probíhá vždy zcela anonymně a ten druhý by vůbec neměl vědět, že mu odpouštíme. - Odpuštění není kapitulace ani vyklizení pozic.
Naopak – odpuštění dodá vnitřní klid a sílu k tomu, abychom danou nepříjemnou situaci mohli vyřešit mnohem efektivněji, než z pozice oběti. - Hlavním cílem odpuštění není to, že byste toho druhého člověka měli začít mít rádi, nebo že byste se s ním museli „udobřit“, i když i k obojímu může dojít. Hlavním cílem odpuštění je ulevit sám/a sobě. Nějaký pozitivní výsledek pro vaše okolí se dostaví také.
- Odpuštění někomu jinému je tedy o nás samotných – odpouštíme pro sebe. Ten druhý je „jen“ pomocník k tomu, abychom my sami uvnitř v sobě mohli od-pustit. A jestli ho už nikdy nechcete vidět, je to úplně v pořádku a je to jedno.
Pět fází odpuštění
Tippingova metoda odpuštění je založena na nástrojích, což jsou v podstatě různé procesy neboli postupy. Některé jsou určeny pro samostatnou práci „sám na sobě“, některé jsou vhodné pro vedení jinou osobou. Všechny nástroje mají jedno společné – je v nich skryto 5 fází, které jsou vždy stejné:
- V první fázi vyprávíte, co se stalo. Díváte se na celou věc z pozice oběti, výčitek, obviňování.
- Druhá fáze následuje v podstatě automaticky. Dáte si svolení cítit pocity, které máte s danou situací spojené. To je velice důležité, protože procítění pocitů spojených s danou situací je předpokladem úspěchu celého procesu. Je tomu tak proto, že výše zmíněný energetický „otisk“ je s těmito pocity přímo propojen.
- Ve třetí fázi se na věc podíváte s určitým racionálním nadhledem. Pokusíte se rozmotat pomyslné klubko interpretací, které jste si kolem dané situace nevědomky vytvořili. Připomenete si, že to, co se mezi vámi odehrává, je projekce (mechanismus projekce má v procesu odpuštění důležité místo; vysvětlení najdete na stránkách Tvorim-Svuj-Zivot.cz v sekci Projekce). Možná tím získáte i určitý náhled na to, jaká může nebo mohla být motivace té druhé osoby chovat se vůči vám právě takto.
Až dosud je tento postup shodný s „běžným“ odpuštěním – jehož východiskem je to, že ten druhý je pachatelem a my jsme obětí.
- To, co vedlo autora této metody k tomu, že ji nazval Radikální odpuštění, je čtvrtá fáze. Nazývá se „radikální přerámování“. Vyzývá nás podívat se na celou situaci z jiné perspektivy, než jsme dosud byli zvyklí. Co je tím myšleno?
Představte si, že jste dostali darem tkaný koberec – gobelín. Rozbalíte jej, čekáte něco krásného, ale ouvej – po celé ploše gobelínu jsou jen cik cak natahané různobarevné nitě, tu a tam zauzlované. Ať koukáte, jak koukáte, nevidíte v tom žádnou krásu, žádnou logiku, žádný smysl… Teprve až zjistíte svůj omyl a gobelín otočíte, získáte „správnou perspektivu“ pohledu a obraz na gobelínu vám začne dávat smysl.
„Přerámování“ nás tedy vybízí položit si otázku: „I když tomu vůbec nerozumím a ani si to nedovedu představit, dokázal/a bych se otevřít možnosti, že ta celá situace by při pohledu z jiné perspektivy mohla dávat nějaký smysl, který já zatím nedokážu vidět?“
A tato otázka může ještě opravdu „radikálně“ pokračovat: „Co když se to stalo nebo se to děje pro mě, z nějakého důvodu, na základě nějakého širšího záměru? A co když to, co se událo, je z této perspektivy dokonalé, protože dotyčný to neudělal ani tak mně jako pro mě? Co když při pohledu z této perspektivy vlastně není co odpouštět?“
Vidíte ten rozdíl? Z pachatele se stává učitel. Tento krok je na první pohled nejen těžký, ale může se vám zdát i přitažený za vlasy. To je logické a je to v pořádku. Půvab Tippingovy metody spočívá v tom, že není třeba o tom být jakkoliv přesvědčen nebo tomu věřit. Stačí, když v sobě najdeme špetku ochoty se této možnosti otevřít oním „co když“ a ihned ji nezavrhnout. Co víc, stačí to celé udělat „jenom jako“ (angličané říkají „fake it till you make it“ – „dokud to nezvládneš doopravdy, dělej to jenom jako“). Pokud se nám podaří tento kousíček ochoty najít, nastane uvnitř v nás změna – pocity křivdy, nespravedlnosti atd. se přemění v pocit přijetí a harmonie. Pocit oběti se změní v pocit klidu a vnitřní rovnováhy a síly. Dostanete se do stavu ODPUŠTĚNÍ.
- Cílem páté fáze je ukotvení celého procesu. Prve provedené Radikální přerámování ukotvíme v páté fázi do celého svého těla tak, aby změna od pocitu oběti k harmonii byla co možná trvalá.
Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, funguje to. Pro mnohé bude ovšem myšlenka čtvrté fáze hodně fantastická, a nezbývá než s tím souhlasit – co může být dokonalého na všech těch hrůzách, které vidíme v televizi? Z lidského pohledu asi opravdu nic. Ale pokud si i přesto alespoň na chvíli, v rámci procesu, dovolíme „jako“ nasadit „brýle dokonalosti“, zjistíme, že se nám aspoň o kousek ulevilo.
Tolik k teorii. Jestli chcete, můžete ji zase zapomenout. Pro praktické použití slouží pomůcky a nástroje – jsou to jednoduché postupy krok-za-krokem,
vhodné pro každého. Najdete je na následujících stránkách.
